Jednu neděli jsme se vydali hledat jakousi jeskyni, někde na Leopards Hill, na silnici (či dále spíše prašné cestě), vedoucí až do Lower Zambezi. Prý se tam může někdy zatoulat i potulný lev, na žádného jsme ale nenarazili. Jeskyni jsme opět nenašli, ač jsme mnohokrát stavěli a pokud místní náhodou uměli anglicky, rozhodně netušili, kde by nějaká ta díra v kopci měla být. Takže norníky jsme se opět nestali, navíc naše (tedy kliniky) autíčko Toyota Venture, přestože je tak trošku terénní, není 4x4, takže jsme to na stále více bahnité cestě zapíchli a podnikli menší procházku buší. Bylo to moc příjemné, v Lusace se člověk takhle hezky neprojde, je tam přece jen trochu špinavěji, hůř se dýchá, není tam tak krásné ticho a pořád člověka někdo otravuje. Věděli jste, že Lusaka je jedním z deseti nejšpinavějších měst světa? A tady my teď žijeme! To tady byl klídek, jen my čtyři: Mapalo, Bupe, studentka Markéta a Matěj (původem Polák, žijící v Kanadě, momentální nájemník jednoho z pronajímaných bytů na klinice, jeho žena medička si dělá měsíční praxi v Lusacké státní nemocnici UTH). A občas nějaký motýlek, brouček či housenka. Jednu z nich, velmi často viděnou i v Lusace, tzv. Chongololo, vidíte na fotce. Mapalo si z výletu přivezla i dáreček v podobě klíštěte na stehně, holt jsme procházeli trochu vyšší trávou...Ale pořád lepší chytit klíště než hada....Navíc tady klíšťata žádné nemoci nepřenášejí, tuhle úlohu vyhráli moskyti, a nejsou zdaleka tak otrlé, jako klíšťata v Čechách...Další příjemnou věcí na tomto výletě bylo zastavení se v jedné místní vesnici (jméno jsme zapomněli, jmenuje se po jejím zakladateli, otci, vlastně teď už dědečkovi rodiny). Celá vesnice má kolem dvacítky obyvatel a tvoří ji jen jedna rodina. Kupodivu Irene (zambijské jméno jsme zapomněli, ještě že mají i jména anglická), matka pěti dětí, nás s ochotou provedla, ukázala nám zvenčí svůj dům i domy okolní, místo, kde vaří a jí ženy a děti (přístřešek), přístřešek, kde jí a debatují muži, políčka s kukuřicí i stromy, z jejichž listů, rozmačkaným v hmoždíři, vaří přílohu ke kukuřičné kaši, nshimě. Irene byla velmi milá a uměla překvapivě dobře anglicky. Zvala nás na příští týden, či pokud tudy někdy pojedeme na večeři. Nejdřív jsme si říkali, že bychom to asi nepřežili, ale na druhou stranu, určitě je zde na vesnici všechno čistší než ve městě, takže....Ale řekli jsme, že nevíme, jestli tudy někdy budeme mít cestu, ale ž uvidíme. Každopádně by bylo asi zajímavé, dozvědět se něco málo o vesnickém životě přímo od místních lidí. Takže třeba někdy, až zase pojedeme na projížďku, zastavíme se se u truhláře a jeho ženy, tam někde na kopci, v malebné zambijské vesničce tak 20 km někde v buši za Lusakou...

Napsali Radka Rejhová a Luděk Rybák