Malawi
V následujících pár řádcích bychom vám chtěli trochu přiblížit náš desetidenní výlet do Malawi, který jsme podnikli o vánočních svátcích na konci roku 2006. Některé věci, které jsme prožili, jdou však jen těžko popsat, tak třeba někdy o nich popovídáme...
Po krásně stráveném Štědrém večeru u přátel Radky a Richarda Kirby (jednalo se o typicky český Štědrý večer se stromečkem, bramborovým salátem, cukrovím a místo ryby kuřecím řízkem) jsme 25.12. v poledne vyrazili z Lusaky dálkovým autobusem do Lilongwe, hlavního města Malawi.
Cesta probíhala docela hladce, nikde jsme příliš dlouho nečekali, měli jsme pro sebe dokonce tři sedadla, takže s nohama nahoře jsme měli opravdu pohodlí, aspoň pro začátek. Cestou jsme u cesty koupili za směšnou cenu trs výborných malých, sladkých banánů a vnímali jsme přírodu kolem sebe, spali, pozorovali okolí, spali...A po cca deseti hodinách cesty jsme se ocitli na hranicích mezi Zambií a Malawi. Až jsme z Malawské ambasády z Lusaky měli jakýsi průvodní dopis pro získání víza, radu, že vízum bez problémů koupíme na hranicích a připravené dolary v kapse, malawský úředník nám vysvětlil, ač jsme to nechtěli pochopit a oponovali, že vízum můžeme koupit jedině na imigračním v Lilongwe, kde však mají bohužel následující den zavřeno z důvodu státního svátku, nebo, přiletíme-li letadlem, na letišti. Nechtěli jsme nějak přijmout představu, že strávíme další den zbytečně v hlavním městě místo cestování dál, ale nic jiného nám bohužel nezbylo. Úřady jsou neúprosné a my nad nimi jen můžeme kroutit hlavou. A to jsme ještě netušili, že čekání na vízum není otázkou několika minut, jak by možná člověk očekával. Takže bylo zaděláno na další zážitek proti naší vůli. Na hranicích jsme dostali jen potvrzení, že můžeme v zemi zůstat tři dny, než si vyřídíme vízum.
Co dělat o půlnoci v Lilongwe, když tam dorazíte busem? Kam se vrtnout na přespání z autobusového nádraží? U nás by tomu člověk asi nevěřil, ale tady je naprosto běžné, přijedete-li někam nočním autobusem, že vás v něm nechají přespat do rána. Sice nějací penězlační taxikáři nám tvrdili, že je to nebezpečné, že spousta lidí tam je nemocných a můžem chytnou malárii, když nás pokousají komáři, na naší odpověď, že přece máme repelent, však už neměl co říct. Takže jsme se docela pohodlně a hlavně jednoduše vyspali, než nás ve čtyři ráno probudily zpěvy z mešity a řidič nás vypakoval ven.
Pak jsme po ránu na černém trhu na nádraží vyměnili stovku dolarů za malawské kwacha, za stejný kurz, jaký jsme pak objevili ve směnárně. Pak jsme vyrazili na obchůzku městem, vyměnit dalších pár peněz, najít nějaké ubytování a pak vidět, co dál. Pro jistotu jsme přece jenom zaběhli ( i když cesta byla dost daleká a ne moc dobře popsaná) na imigrační, které bylo opravdu zavřené. Jen jsme tam, kromě pár dalších lidí, potkali jakéhosi chlapíka v obleku, který nám tvrdil, že nám vízum může prodat. Jen nevěděl, kolik stojí, tak prý ať ho koupíme za sto dolarů a zbytek nám při cestě zpět prý vrátí na hranicích. Docela šprýmař, zajímalo by nás, kdo by mu na to skočil. Když viděl, že jsme mu na lep nesedli, vytasil se s telefonním číslem pracovníka imigračního, který by mohl kancelář otevřít a vízum nám vydat. Tak jsme využili místních placených telefonů (telefonních budek), ale po dvou hovorech s panem Mwale jsme pochopili, že tudy cesta také nevede. Ale aspoň jsme se seznámili se systémem těchto budek. Každá budka má svého „prodejce telefonních hovorů“, který ráno v šest hodin přijde s telefonním aparátem v podpaží a kamsi ho připojí. Cena hovoru je účtována za minutu a na stopkách vám běží čas. Cena vychází asi na 8 Kč za minutu. Původně jsme si ještě říkali, zda nezkusit i letiště, nakonec jsme se tam ale nevypravili a počkali do dalšího dne.
Podle výborného průvodce Malawi, kterého nám daroval na klinice Ivošek, jsme našli celkem příjemný camp v Lilongwe, kde jsme postavili stan, který jsme s sebou měli, váleli si šunky na venkovní pohovce, studovali v průvodci a plánovali cesty. Večer jsme si dali místní véču a pak trochu mokli ve stanu. Nutno podotknout, že stan kvality Kaufland či podobné nebyl nic moc a i když nepropršel, další noc jsme v něm už nestrávili. Jedna vrstva nějak nestačí a navíc v určitých švech protékal, takže nic moc.
Ve středu ráno na půl osmou, kdy má imigrační otvírat, jsme tam vyrazili. A čekali a čekali, stejně jako další lidičky. Kupodivu se tam začali kupit ženy vypadající jako úřednice, nikdo však neměl klíče. S těmi dorazil až ve čtvrt na devět chlapík v bílém Peugeotu a v tu samou chvíli dorazil i autobus plný pracovníků a kancelářských věcí. Heuréka! Otevřeli a my jsme byli první na řadě. Ale ouvej, poté, co jsme začali vyplňovat jakési papíry, kdosi si uvědomil, že není uklizeno a celá budova se začala zametat. Takže zase ven. Po vyplnění papírů si je náš úředník kamsi odnesl, vrátil se zpět a my jsme zase čekali asi půl hodiny na razítko a podpis. Pak jsme vyplňovali nějakou žádanku a šli zase jinam, cestou ven, k přepážce k placení. Platit se dá jen v kwacha, tak ještě že jsme měli proměněno. Bohužel, na přepážce jsme našli ceduli zavřeno a otevřeli za dalších dvacet minut. S potvrzením o platbě jsme pádili zpět k našemu úředníkovi, který nám nalepil do pasu vízum, pak je ale zase odnesl k potvrzení jinam a celá ta procedura nakonec končila před jedenáctou hodinou. Od půl osmé je to docela úřednický výkon. Asi si v Čechách na úřady nebudeme ztěžovat tolik, jako dříve.
Chytli jsme směr nádraží, konečně, ale vzhledem k tomu, že před námi bylo cca 300 km, báli jsme se, kdy dorazíme. Ale zbytečně. Hned, co jsme se objevili na nádraží, nahnal nás jakýsi naháněč do mikromikrobusu, jedoucího naším směrem, k jezeru, až však k jeho jižní části. Autobusy, kromě dálkových vyrážejících v časných ranních hodinách, nejezdí na čas a startují až ve chvíli, kdy jsou plné, aby se to jejich řidiči vyplatilo. Navíc na nádražích funguje systém jakýchsi naháněčů, kteří vykřikují směr jízdy, ptají se vás, kam jedete a snaží se vás získat právě pro sebou podporovaný autobus, za což dostávají od řidiče menší úplatu.
Takže jsme se narvali do mikrobusu, který je stavěný na 14 pasažérů, i s našimi batohy a počet cestujících se cestou jen mírně měnil a vyšplhal se až na 23 dospělých a pět dětí. Plus naše batohy v náručí, další zavazadla, několik pytlů kukuřice...Každý si něco veze a my jen vzpomínali na pohodlí v autobuse z Lusaky. Po čtyřech hodinách takovéto jízdy jsme byli rádi, když jsme vystoupili v Mangochi, městu na jihu jezera Malawi. Než jsme začali shánět transport do Monkey Bay, stačilo říci při výstupu někomu, kam jedeme a už u nás zaparkoval pick-up, jedoucí do těchto míst a my jsme se naložili k dalším lidem, kteří už na korbě seděli. Cesta byla zajímavá, hlavně v úsecích, kde končil asfalt, kterých bylo docela početně. Kromě lidí se pick-upy převážejí ryby, slepice, kukuřice, zkrátka jakýkoli náklad. Takovéto cestování je docela levné a docela spolehlivé. Každého vysazují skoro až u baráku a zavezou, kam potřebuje. Běžně jezdí na korbě kolem dvaceti lidí u malých pick-upů, u těch větších, kolik se tam vejde vzhledem k ostatnímu nákladu. Do Monkey Bay jsme dorazili kolem sedmé večer a nepředpokládali, že něco pojede až do naší konečné stanice, Cape Maclear. Už nás tam naháněli na taxi, ubytování a podobně a tvrdili, že další truck pojede až zítra. Někteří féroví malawijci nás však poslali na místo, kde už skupina místních čekala na pick-up, který za několik minut opravdu dorazil a nelehkým terénem, částečně přes národní park nás a asi 45 minut zavezl až do naší oázy klidu, dokonce před hostel, který jsme měli vybraný z průvodce. Pak nás jeden z chlapíků, z kterými jsme se na korbě bavili a už nám nabízel různé aktivity, dovedl až k recepci a do pokoje, kde jsme pak strávili pár dní.
Náš pokoj, který jsme dostali, nám poskytl skvělý úkryt k odpočinku a výborné zázemí. Dvě postele, moskytiéra, záchod a sprcha, umyvadlo (i když voda z jezera, ale čistá a vlažná). Prostě pohoda. Celý pokoj stál něco přes sedm dolarů za noc, pro oba dohromady, což je paráda, tolik stojí v Zambii běžně camp s vlastním stanem.
Na tomto místě jsme strávili téměř pět dní a poznali jsme za tu dobu spoustu tváří místní krajiny a jezera. Od slunečného počasí a klidné hladiny, přes oblačno a zataženo až po rozbouřené vlny a deštíky. Každý den jsme se koupali, někdy méně, jindy více, a to se v prosinci cení. Také jsme si půjčili kajak, šnorchl a masku a vyrazili na půldenní výlet za poznáním protějšího ostrova, místních vod a podvodního života a částečně nelegálně vodní části národního parku. Voda byla všude nádherně průzračná a rybičky, v ní žijící, byly roztodivných barev. Nejhezčí byly asi modré, fialové a žluté. Nejvíce jich bylo na mělčině, takže stačilo strčit hlavu podvodu a jenom tak se dívat.
Pádlovalo se také výborně a bylo to příjemně strávené odpoledne. Nad ostrovem i při pobřeží létá spousta dravých ptáků, za zmínku stojí především Fish eagle, nádherný černobílý orel, lovící z jezera ryby, mimochodem národní pták Zambie.
Také jsme se byli dvakrát projít na kopečku v národním parku, opět zadarmo a načerno. Poprvé jsme tam vyrazili s místními kluky jako průvodci, podruhé již sami. Kromě krásných kytek a stromů, orlích hnízd a ptáků jsme viděli také opičky a spoustu ještěrek, třeba až metr dlouhých. A hlavně – nádherný výhled na jezero Malawi. Jen tak pro zajímavost, jezero Malawi zaujímá 1/3 plochy celé země. Navíc zemi dost živí, dá se zde chytnout obrovské množství ryb, menších či větších, z nichž některou jsme také ochutnali, připravenou výborným kuchařem v Steven's, kde jsme bydleli. Tenhle kuchař, ač kuchtil venku a na uhlí, výborně vařil, a za velmi nízké ceny by člověku uvařil, co by mu na očích viděl. Nás dostaly bramborové placky chapati s hranolky a dušnou mrkví, to jsme se olizovali až za ušima. Rybička a kuřátko ale také byly výtečné.
Všechny hostely a hotely u této části jezera, přibližně v úseku 3-4 kilometrů, procházejí místní vesnicí Chembe a vesnický život zde je velmi zajímavý, i když v některých oblastech již trochu ovlivněný turisty. Stále se však žije v chýších se střechou z trávy, voda se nosí ze studny v konvích či barelech, vaří se z vody z jezera a pitná voda se dá načepovat v jednotlivých částech vesnice z menších napajedel. Jedná se o projekt Bezpečná pitná voda pro vesnici, kterou jsme také pili, i když s přidáním nějakého čističe, pro jistotu, Každopádně, po návratu do Lusaky nám voda na klinice připadá hnusná a chlorová.
Jelikož do této oblasti přijíždí poměrně dost turistů, i když to stále není jako ve známých evropských letoviscích, snaží se z toho vesničané trochu profitovat. Znamená to, že prodávají ryby, ovoce a zeleninu, místní cetky a nabízejí k výletu po jezeru loďku s grilováním, kde určitě uvidíte lovit fich eagla, dále kajak (který si levněji půjčíte přímo ve společnosti Kayak), šnorchlovací náčiní, výlet do kopců či jen glilování ryby z jezera. Občas je to i tak nepříjemné, že ztratíte chuť něco vůbec dělat. Nám třeba sešlo z plánu výletu na lodi s grilováním a radši jsme sami vyrazili na kajak. Myslíme si, že jsme rozhodně neprohloupili.
Dále také stojí za zmínku sorta bílých lidí, kterou jsme zde potkali. Většina z nich byli misionáři a snad všichni věřící,takže jsme si připadali trošku jako z jiné planety. Ale nenechalo to na nás pražádné následky, aspoň zatím.
Musíme uznat, že se nám odsud za těch pět dní vůbec nechtělo, bylo tam opravdu nádherně a každému, kdo by tam mohl zavítat, tento výlet rozhodně doporučujeme. Na této zemi je vidět, že je o dost chudší než Zambie, lidé zde nejsou tak otrlí a jsou trochu milejší a vše se zde dá pořídit trochu levněji. Ale děti a lidé, které žebrají peníze, jsou všude. S tím jsme se nějak stále zatím nenaučili pracovat.
Někteří žebráci jsou docela pomatení, nejvíc na nás zapůsobil otrhaný chlapík, který pořvával „no money, no [fúdú]. Každý Afričan si asi myslí, že všichni bílí mají peníze od Pánaboha a každý je pro ně chodící peněženka. Někdy to pochopí, když jim to vysvětlíte, jindy to nemá cenu. Je to prostě fakt. Bohužel toho někdy dost zneužívají.
Cesta zpět byla také zajímavá, pick-up v šest ráno z Cape Maclear do Monkey Bay, další hned nato z Monkey Bay kus k Salimě, trochu pršelo, ale pohoda, dál mikrobus do Salimy. Bohužel Malawská policie pracovala i na nový rok velmi pilně a na jedné silniční kontrole, asi 30 km před Salimou, byl náš autobus odstaven kvůli nevyhovujícímu technickému stavu. Neprošla nám světla. Odstavené autobusy se začínaly v obou směrech hromadit, stejně tak jako lidé, kteří z nich vystupovali, Když pak náhodou nějaký mikrobus prošel, snažilo se do něj narvat takové množství lidí, že na sobě leželi a my jsme ztráceli naději, zda se vůbec dnes pohneme o kus dál. Narvané autobusy policajtům nijak nevadili.
Naštěstí se Mapalo podařilo stopnout projíždějící auto a kupodivu se jednalo o regulérní stop, čili řidič nechtěl zaplatit. To je v těchto zemích docela výjimkou, jelikož se každý přepravuje, jak se dá. Každopádně nás zavezl, ještě s dalším pasažérem, kterého také nabral, až do Salimy na autobusové nádraží, kde jsme nastoupili, po koupení ananasu a hranolek, do již tak dost plného mikrobusu do Lilongwe, ale už nás to na to na ty dvě hodiny nevytrhlo. V Lilongwe jsme byli kolem půl druhé, koupili jsme lístek domů na další den ráno (5.30), ubytovali se za 15 dolarů dohromady ve slušném hotelu pár minut od nádraží, vyrazili na poslední útratu malawských kwacha na trh a pro jídlo do marketu a pak už jen v dešti v suchu hotelového pokoje odpočívali před cestou domů.
Cesta do Lusaky byla celkem klidná, až na hodinové čekání na naplnění autobusu v Chipatě, v Zambii, kde se autobus naplnil do posledního místa. Zase jsme cestou koupili pár banánů (asi pět kilo) a užívali cestu.
napsala Radka Rejhová