Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šicí dílna na Kalingalinga od Lenky

8. 6. 2007

O šicí dílně, která by měla v rámci projektu Street kids Kalingalinga fungovat, jsem se dozvěděla již při konkurzu na zahraniční stáž do Zambie. Ještě před odjezdem jsem se snažila od studentek absolvujících tuto tříměsíční stáž přede mnou zjistit, v jakém stavu se dílna nachází, kolik ji navštěvuje dívek a ostatní základní informace, ze kterých bych mohla vycházet. Bohužel mé emaily zůstaly nezodpovězeny a do Lusaky jsem odjížděla pouze s informací o fungující šicí dílně, ve které jsou k dispozici tři šicí stroje a s ideou výroby školních uniforem. Vzhledem ktomu, že nepatřím mezi profesionální švadleny, strávila jsem víkend u tety a s odborným výkladem si obkreslovala střihy na košile. Kalhoty a sukně jsem předpokládala, že zvládnu ušít i bez střihu.

Po příjezdu do Zambie jsem však záhy zjistila, že situace je poněkud jiná než jsem očekávala. Z technických důvodů byla dílna přesunuta z původního prostoru do místnosti, která zároveň slouží jako sklad potravin, úschovna pro jízdní kola a odkladiště pro potřebné věci. Ze tří šicích strojů byl plně funkční jeden a ostatní dva částečně. Anastazie, která měla děvčata každodenně v rozmezí dvou hodin, kdy paralerně probíhal program pro ostatní děti, vyučovat, přicházela nepravidelně, někdy jen jednou týdně. Navíc bylo při jejím pohledu na přinesené střihy patrné, že něco takového vidí poprvé, a že se šitím mnoho zkušeností nemá. Celkově jsem měla dojem, že nepochopila původní význam šicí dílny. Do dílny chodilo kolem čtyř stále stejných děvčat a šila si hlavně na sebe. Na šicím stroji šila pouze jedna z nich a ostatní jen pomáhaly. Na základě těchto zkušeností Radka (sociální pracovnice, se kterou jsme spolupracovaly) kontaktovala Beatrice, se kterou se již dříve spolupracovalo ohledně zakázek pro Polo gril (místní restaurace) a domluvila s ní hodiny na Kalingalinga tři dny v týdnu a dva dny zůstaly k dispozici Anastazii. Do dílny začala chodit i nová děvčata, nejprve se začala učit šít v ruce, zaobroubit látku a postupně až po zvládnutí základů přešla na šití na stroji. Nakonec Beatrice vedla šicí dílnu kromě střed, kdy byly workshopy, celý týden a pátky jsme navíc rozšířili i pro úplné začátečníky. Zatím co se Beatrice věnovala kolem šesti děvčatům u šících strojů, učila jsem ve vedlejší třídě mladší děvčata základům ručního šití. Začínali jsme od nácviku šití provlékáním tkaničky dírkovaným papírem a postupně jsme se přes přišívání knoflíků dopracovali až po výrobu drobných předmětů - hadrových myšek plněných pískem, rybiček, atd.

Na provozu šicí dílny jsem si uvědomila, že není v mých silách a ani mým posláním v Zambii, jak jsem na začátku očekávala, naučit děvčata šít a už vůbec ne tu snad vyrábět školní uniformy. To totiž mohou zvládnout stejně tak, a jsem přesvědčena že i lépe, místní lidé. Pochopila jsem, že je přínosnější než hotová uniforma zajistit vše po organizační stránce, sehnat schopné lidi, domluvit opravu šicích strojů, zajistit zakázky pro dílnu, nakoupit materiál atd. A osobně pak přímo pomoci v úplné maličkosti, jako jsou třeba páteční hodiny pro začátečníky.

V současné době – ke konci svého pobytu zde, jsem se šicí dílnou a jejím vývojem opravdu spokojená. V dílně momentálně pracují dívky na výrobě jednoduchých zakázek pro kliniku a prodejních předmětů – prostěradla, ubrusy, tašky, prostírání, ... . Výhledově by se mohlo pokračovat s šitím uniforem na kliniku a zakázky budou pravděpodobně i od Starvity. Z jedné místní restaurace (Polo Gril) jsme díky předchozí spolupráci byli požádáni o 14 závěsů, ale prozatím jsme tuto zakázku přenechali pouze na Beatrice, která samozřejmě bude mít podíl z tržby. Radce se navíc podařilo navázat kontakt ještě s jednou restaurací, pro kterou by se výhledově měly šít podsedáky. Zároveň se právě pokoušíme za co nejpříznivější cenu sehnat opraváře, protože jeden stroj nefunguje vůbec a jeden jen z části. Poslední věc, kterou ještě považuji za nedořešenou a nedotaženou do konce, jsou nevyhovujíci prostory, ve kterých se dívky musí tísnit. Smířila bych se s tím, že je ve třídě minimální osvětlení, ale že se v místnosti 3 x 2 m se třemi šicími stroji musí vměstnat ještě pytle s moukou, zelí a rajčata na zemi, odstavená nefunkční jízdní kola, považuji za zbytečné. Také by bylo vhodné pořídit do šicí dílny stůl, problém je však opět v umístění. Tento úkol zůstává před námi ještě nevyřešen, ale doufám, že alespoň s něčím se mi ještě před odjezdem, podaří něco udělat..

napsala Lenka Procházková